Den (s) ošetřovatelem šelem v Zoo Ostrava (12. 2. 2014)

Loňský mushing letos nahrazuje další „zvířecí“ dárek. Tentokrát se jedná o Den (s) ošetřovatelem šelem v Zoo Ostrava. Brzy ráno tedy čekám na návštěvnickém parkovišti v ostravské zoologické zahradě a těším se na nové zážitky. Zanedlouho mě odvádí Jana do pavilonu indických a cejlonských zvířat. Tady se mne ujímá vedoucí ošetřovatel Roman, jehož přítěží se pro dnešek stávám. Postupně se seznamuji ještě se Simonou, Lenkou, Jirkou a Rudou, kteří dnes budou mými kolegy.

Nejdříve procházíme pavilonem a já se dozvídám spoustu informací o chovaných šelmách, o práci ošetřovatelů a o zoo vůbec. V samotné budově se nacházejí lvi indičtí, levharti cejlonští, binturong, ratufa černoprstá a dikobrazi srstnatonosí. Ve vedlejším výběhu pobývají tygři ussurijští. Pod správu zdejších pracovníků patří ještě pavilon malých šelem (serval, jaguarundi a různé druhy koček) a rovněž voliéry s dravými ptáky. Přijíždí zásobování a podobně jako každý den přiváží pár různě velkých kusů hovězího masa, spoustu slepic, několik živých králíků, klec myší a dvě klece kuřat. Hovězí a slepice se umisťují do tzv. sauny, aby maso získalo přijatelnou teplotu. Poté přichází čas na čistění klecí. Nejdříve je zapotřebí dané zvíře vypustit do venkovního výběhu (vzhledem k hustému sněžení se některým příliš nechce). Několikrát zkontrolujeme, zda se šelma skutečně nachází venku a zda jsou zavřená vchodová dvířka (se lvem či tygrem v kleci bych prý šanci na přežití neměl, s levhartem možná ano). Potom přichází na řadu hadice s vodou, kartáč a stěrka, až se klec téměř leskne. Bereme ovoce a zeleninu a jdeme krmit dikobrazy. Jsou sice velmi opatrní, ale nakonec se pohladit nechají. Přichází veterinář, protože stůně ratufa (druh veverky). Před odjezdem si ještě domlouvá zítřejší očkování šelem a vyder. Nastává čas na krmení ostatních zvířat. Tygr a jeden levhart dostávají hovězí (tygr s vloženými léky), lvi a tygřice si pochutnají na slepicích, zbytek levhartů má k obědu kuřata. Pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, druhy masa se šelmám střídají, v pátek všichni drží půst. Binturong pro tuto chvíli musí vzít zavděk zeleninou a ovocem, ale je všežravcem, a tak ho později čekají i kuřata. Nejraději prý má banány, což se potvrzuje vzápětí, když nám za jeden dovolí pohlazení. Jíst musí i lidé, a proto se vydáváme do zdejší restaurace Saola. Po obědě chvíli odpočíváme, načež přes Tanganiku (s mládětem hrocha) směřujeme do pavilonu Čitván. Cestou krmíme samici emu hnědého; samec sedí na vejcích a potravu nepřijímá. V zázemí Čitvánu nás čeká další krmení. Na svou porci čeká dvojice binturongů a především vydry malé. Ty mají pět překrásných mláďat a stávají se posledním zvířetem, na které si mohu sáhnout. Vracíme se zpět k velkým šelmám, načež se se všemi rozloučím a s trochou smutku, že všechno končí, odcházím.

Práce ošetřovatele je krásná, ale náročná. Jak říká Roman, jedná se především o uklízení, krmení a další povinnosti. Na nějaké velké prohlížení zvířat, natož mazlení s nimi, prý obvykle nemívají čas. Nicméně se podle něj jedná o zaměstnání na celý život – pokud neuděláte průšvih typu uprchlá šelma nebo pokud se nenecháte sežrat.

Dárkový certifikát