Treking na Kavkaze – Gruzie (13.–31. 7. 2018); 3. díl

Pondělí začínáme sestupem do Juty a přejezdem do Stepantsmindy (dříve Kazbegi). Silnice konečně vypadají jako silnice a po pár kilometrech se dokonce objevuje asfalt. Nejdříve se ubytujeme v jednom z mnoha zdejších hostelů, načež vyrážíme na oběd do restaurace Khevi. Jedná se patrně o nejpopulárnější místní restauraci, s výbornou kuchyní a navíc s možností platit kartou, čehož bohatě využíváme i v dalších dnech. Později si ve vedlejší půjčovně vyzvedáváme zamluvené horolezecké vybavení. Odpoledne věnujeme krátké procházce po městě a balení na zítřejší den.

Ráno nasedáme do aut, přibíráme horského vůdce a necháme se vyvézt nad město ke kostelu Nejsvětější Trojice (Tsminda Sameba). Stoupáme a stoupáme a stoupáme ... přecházíme ledovec Gergeti ... až se po přibližně 1500 výškových metrech ocitáme u bývalé meteorologické stanice Bethlemi hut (3650 m n. m.). Tady se nachází base camp (základní tábor) pro výstup na třetí nejvyšší (a nejznámější) gruzínskou horu Kazbek. Nejdříve nás překvapuje velké množství stanů a vzápětí také velmi silný vítr, který v nárazech hodně přesahuje 50 km/h. Nezbytnou součást stavění stanů tak tvoří nejen zatížení kolíků, ale rovněž vybudování ochranné zídky. I přesto v průběhu několika následujících dnů vidíme stany položené na zemi nebo naopak se vznášející ve vzduchu. Tady musím vyslovit obrovskou pochvalu novému stanu MSR Elixir 2, který i přes naše počáteční obavy toto extrémní počasí zvládl na výbornou.

Středa je spíše takovým odpočinkovým dnem – dopoledne věnujeme aklimatizačnímu výletu (stoupáme o několik set výškových metrů), odpoledne pak nacvičujeme chůzi v mačkách, práci s cepínem a další dovednosti potřebné pro výstup na ledovec.

Ve čtvrtek vstáváme po jedné hodině ranní a těšíme se na cestu. Počasí je ovšem proti – silný vítr, špatná viditelnost a rozhodnutí našeho horského vůdce nás donutí zůstat ve stanech. Během dne tak podnikáme krátké procházky po okolí, např. k předsunutému základnímu táboru.

Úplně stejné počasí vládne i následující den. Bohužel na další odklad už nemáme čas, jídlo ani vůdce, a tak ve dvě hodiny po půlnoci vyrážíme. Vítr postupně ustává, ovšem nízká oblačnost se zhoršuje a my musíme často čekat, abychom vůbec našli pokračování pěšiny. Pro jistotu se navazujeme na lano, nicméně ve výšce přibližně 4200 m n. m. vidíme jedno velké „bílo“ – dole ledovec, nahoře oblačnost. Další pokračování by bylo příliš riskantní, tudíž se k naší velké lítosti otáčíme zpět. Kolem sedmé hodiny přicházíme do základního tábora, balíme stany a vydáváme se na sestup.

Sobotu si zpestřujeme výletem na kolech, nedělní dopoledne potom koupáním. Odpoledne nás čeká návrat do Tbilisi. Cestou se zastavujeme na čtyřech zajímavých místech – památník gruzínsko-ruského přátelství u Gudauri (ano, to je tam, kde jezdí lanovky naopak), kostel Nanebevzetí Panny Marie v Ananuri, historické centrum města Mtskheta a nakonec opodál stojící klášter Jvari s kostelem Svatého kříže.

V pondělí se vydáváme do města Gori (Stalinovo museum, pevnost) a do blízkého skalního města Uplistsikhe. Odpoledne ještě v Tbilisi navštěvujeme turecké sirné lázně se saunou, velmi horkou koupelí a masážemi.

Úterý je definitivně posledním dnem naší dovolené, tudíž přejíždíme na letiště a vracíme se zpět domů.

Sedlo Sabertse