Z časových důvodů mě dnes čeká jenom krátká procházka. Začínám u lázní v klimkovické části Hýlov a lesní pěšinou kolem Liduščiných studánek scházím do údolí Polančice. Po zelené značce mířím ke Kouzelné studánce, u níž se setkávám s dalšími sedmi turisty, kteří už mají za sebou delší výlet. Rozděláváme oheň – poprvé v životě to zkouším křesadlem a kupodivu jsem úspěšný. Opékáme párky, vykládáme si, slavíme a nakonec odcházíme přes rozcestí Vlčí kout a Mezihoří zpět k lázním, přičemž část osazenstva ještě pokračuje do hostince U Boroně (Mexiko). 

 První letošní výstup na nejvyšší bod Moravskoslezských Beskyd začínáme v Ostravici. Po červené turistické značce stoupáme přes osadu Butořanka na rozcestí Lukšinec. Nad ním na chvíli odbočujeme na neznačenou pěšinu, abychom si prohlédli kříž připomínající dávné úmrtí Marie Božoňové (služebné z útulny na Lysé hoře). Po návratu na červenou pokračujeme směrem vzhůru až na Lysou horu. Následuje občerstvení v jedné ze zdejších chat, slavnostní fotografie u vrcholového obelisku a poté už zvolna směřujeme dolů. Na Lukšinci měníme značku za zelenou a na Staškově za modrou. Celou akci pak ještě hodnotíme při pohledu na slunce zapadající nad Ondřejníkem.

 Dnes jsme se vydali k našim východním sousedům, konkrétně na okraj pohoří Javorníky. Začínáme u kostela sv. Jana Křtitele v obci Zákopčie. Neznačenou cestou stoupáme ke kapli Božského Spasitele a cestou se málem stáváme majiteli malých štěňat. Od kaple scházíme do osady U Holých, kde se napojujeme na žlutou značku. Tu na rozcestí Blažková vyměníme za červenou a zvolna míříme na Marťácky vrch s rozhlednou Zákopčie. Výhledy sice kvůli počasí nejsou úplně ideální, ale to nám rozhodně nemůže zkazit náladu. Pěšinou klesáme na modrou značku, která nás vrací zpátky k autu. Před samotným odjezdem si ještě prohlížíme netradiční křížovou cestu a potom už nás čeká cesta domů.

 Jak už bylo zmíněno v předchozím článku, letošní Velikonoce trávíme ve Znojmě. Tedy přesněji řečeno ... ve Znojmě jsme ubytovaní a na výlety vyrážíme především do přilehlého Národního parku Podyjí. Hned po čtvrtečním příjezdu parkujeme u Musea motorismu v blízkosti hráze vodní nádrže Znojmo. Vycházíme po žluté turistické značce a vzápětí obdivujeme nádherný exemplář užovky podplamaté. Po necelých čtyřech kilometrech odbočujeme do Trauznického (též Trouznického) údolí, z něhož zanedlouho stoupáme k Sealsfieldově kameni. Kromě pomníku Charlese Sealsfielda je určitě nutné zmínit zdejší vyhlídku do údolí Dyje i na protější břeh vodní nádrže. Zelená značka klesá do znojemské části Popice, v nichž se zastavujeme na malé občerstvení v kavárně Dvorek Fklidu – prkénko se sýry, klobásami a dalšími dobrotami doplňujeme zeleným pivem. Přes Popický vrch směřujeme neznačenou polní cestou do Konic. Tady se na chvíli napojujeme opět na zelenou, kterou však mezi vinicemi opouštíme, abychom navštívili Špalkovu vyhlídku. Kromě všudypřítomných vinic pozorujeme i Znojmo, do něhož se vracíme po červené kolem Vrbkova kamene na Kraví hoře.

 Sobotní výlet zahajujeme ve Hnanicích. Nejdříve si prohlížíme místní kostel, který je netradičně zasvěcen sv. Wolfgangovi. Za kaplí sv. Anny odbočujeme na neznačenou cestu, která nás přivádí na rozcestí Nad Danížem. Žlutá značka míří k Hnanickému rybníku; tady ji však opouštíme, abychom se mezi vinicemi napojili na cyklotrasu 5239. Přicházíme k Dyji a od Šobeské lávky pokračujeme po modré kolem několika bývalých mlýnů (Gruberův, Wefthoferův, Zemský). Přecházíme na druhý břeh řeky a Lipinskou cestou stoupáme na tu Šobeskou. Měníme značku za červenou, krátce odbočujeme na vyhlídku Železné schody a poté už neomylně scházíme k vinici Šobes, kde postupně ochutnáváme několik druhů vína. Vracíme se na pravý břeh Dyje, od bývalého hotelu Gruber jdeme po žluté a zelené na vyhlídku Devět mlýnů, z níž je mimo jiné krásně vidět námi navštívená vinice Šobes. V blízkém okolí také obdivujeme kvetoucí koniklece, ale to už se pomalu vracíme zpět do Hnanic. V místním pivovaru si dopřáváme drobné občerstvení a pochopitelně doplňujeme i tekutiny. Po polní cestě se přesouváme do Šatova, kde je naším hlavním cílem Malovaný sklep. Ten vznikl při těžbě písku a kvůli nevhodné teplotě se zde víno nikdy nevyrábělo, ale jen skladovalo ... a popíjelo. Ještě nás láká sklepní labyrint, ale ten je otevřený až zítra. V restauraci Moravský sklípek si dopřáváme pozdní oběd a poté se už definitivně vracíme do Hnanic.

 Po pondělní lezecké stěně dnes (tedy o dva dny později) nahrazujeme klasickou pracovní činnost pěším výletem. Začínáme na nádraží ve Frenštátě pod Radhoštěm a po pár stech metrech chůze podél říčky Lomná se napojujeme na zelenou turistickou značku, která nás postupně vede přes okraj Kunčic pod Ondřejníkem a Kozlovic do sedla Ondřejník. Stoupání je občas mírnější, občas prudší, nicméně se nejedná o nic, co by průměrně zdatný turista nezvládl. Ze sedla máme před sebou už jenom asi kilometr po modré k chatě Ondřejník, respektive k roubence Ondřejníček. Vyhlašujeme delší přestávku, doplňujeme energii a především tekutiny. Kupodivu největší úspěch má borůvkový džus, který skvěle doplňuje doposud konzumovaný hruškový. Nakonec kolem (momentálně nefunkčního) lesního baru sestupujeme do Frýdlantu nad Ostravicí, z něhož povětšinou vlakem odjíždíme domů.

 Trochu nám nasněžilo, tudíž po cyklistické vyjížďce minulý týden se tento víkend vracíme k pěšímu výletu. Vycházíme z parkoviště Uspolka (či Úspolka) v Morávce a vzápětí si prohlížíme nový památník věnovaný paradesantnímu výsadku s krycím názvem Operace Wolfram. Po žluté turistické značce (vede souběžně s naučnou stezkou Wolfram – Morávka) stoupáme údolím Skalky, ovšem za rozcestím Uspolka – Horák pokračujeme proti proudu Kotelského potoka. U osady Kotly nás nejdříve čeká pár stovek metrů prudce vzhůru a následně se dostáváme na rozcestí Lačnov. Tady chvíli odpočíváme a svačíme, načež po červené míříme ke Kolářově chatě. Tato – kdysi turisty a cyklisty velmi oblíbená – chata nedávno prošla nepovolenou rekonstrukcí (čti „kompletní přestavbou“) a od té doby si zde nedáte ani čistou vodu. Naštěstí máme dostatek vlastních zásob, pročež nám smrt hladem ani žízní rozhodně nehrozí. Neznačenou lesní cestou směřujeme na Slavíč, který s výškou 1055 metrů patří k těm nižším beskydským tisícovkám (cestou ještě zdoláváme vedlejší vrchol Slavíč JV). Různými cestami a pěšinami klesáme k rozcestí Hrachové, z něhož je to už jen něco málo přes kilometr k cíli.