Černá Hora (12.–21. 8. 2022); 2. díl

V úterý máme naplánovaný přejezd do Kolašinu, ale počasí nám zpočátku příliš nepřeje. Ze Žabljaku sjíždíme do Javorje, kde se napojujeme na již známou cyklotrasu TT1. Před Gornja Bukovica ji však opouštíme a přes Donja Bukovica a Tušinja míříme do Boan. Cestou se k poměrně chladnému počasí a silnému větru přidává ještě postupně zesilující déšť, a tak jsme rádi, že se v Boan můžeme schovat do hospody. Snažíme se uschnout a řešíme, co v tomto nepříznivém počasí dělat dále, přičemž nás místní hosté opakovaně zvou na něco pro zahřátí. Nakonec se rozhodujeme rozdělit – někteří se vracejí do Žabljaku, kde na ně počká autobus s pěšími turisty, zatímco šest statečných pokračuje dál podle plánu. Počasí se pozvolna zlepšuje, déšť za nějakou dobu ustává a nakonec se objevuje i slunce. V Krnja Jela odbočujeme z hlavní silnice a prudkým stoupáním míříme ke kostelu sv. Arhidjakona Stefana. U něj definitivně vítězí nádherné počasí, tudíž se občerstvujeme a odpočíváme. Pokračujeme šotolinovou cestou přes náhorní plošinu pohoří Sinjajevina a záhy se opět napojujeme na TT1. Za osadou Katun Ječmen Do začíná poměrně náročný sjezd – prudký sklon a volné kameny na cestě jsou nepříjemné především pro tu třetinu z nás, která nemá horské kolo, tedy přesněji horské pláště. Nicméně se neocitáme v terénu poprvé a není to o moc těžší než třeba sjezd z Malého Travného, který jsem absolvoval nedávno. Proto všichni tento složitější úsek úspěšně zvládáme a zanedlouho se ocitáme u studánky Ropušica. Odsud už je cesta docela přijatelná, navíc se postupně objevuje civilizace a povrch se mění na asfalt. Následují Gornje a Donje Lipovo, odkud je to již jen kousek do Kolašinu. Před samotným ubytováním v hotelu Čile se ještě odměňujeme palačinkami a pivem, později večer si dopřáváme bohatou večeři v kolibě Konoba.

Na další výlet vyjíždíme přímo z Kolašinu. Po asfaltové cestě (trasa TT2) stoupáme k lyžařskému středisku, kde vjíždíme do terénu. Postupně se dostáváme až na konec jedné ze zdejších sjezdovek pod vrcholem Troglava. Cyklotrasou BA05A se přesouváme na Zekovu glavu, kde stojí několik budov a vysílač. Sjíždíme do sedla Olomerska a pokračujeme kolem mnoha vrcholů pohoří Bjelasica, během čehož vyměníme značku za TT3. Po nějaké době cesta začíná klesat a opět se objevují náročnější úseky (vyjeté koleje, praskliny, koryta potoků). Nakonec se ocitáme u koliby Damjanovića v osadě Dolovi. Tady nás čeká bohaté domácí občerstvení (pokud bych chtěl věci nazývat pravými jmény, musel bych napsat „žranice“). Pochopitelně víme, že už budeme v podstatě jen klesat, tudíž se nemusíme bát vše ochutnat. Po hostině následuje již avizovaný dlouhý sjezd, jenž nás přivádí k Biogradsko jezeru. Protože máme spoustu času, většina z nás neodolá osvěžující koupeli. Od jezera již vede asfaltová cesta do Kraljevo Kolo, kde na nás čeká autobus.

Čtvrtek je odpočinkovým dnem, který věnujeme návštěvě přímořských měst Budva a Kotor (podrobnosti naleznete v samostatném článku). Poslední cyklovýlet tak máme před sebou až v pátek. Nejdříve se autobusem necháváme odvézt do sedla Trešnjevik, z něhož po TT3 a následně AN05 stoupáme pod vrchol Marin krš, resp. Kom vasojevićki. Užíváme si nádherné výhledy na okolní pohoří Komovi, načež se kousek vracíme do osady Katun Božića, konkrétně do občerstvení Kod Mikše. Ochutnáváme nejen místní pivo, ale především výborný domácí borůvkový likér. Poté se částečně jinou cestou vracíme do sedla Trešnjevik, odkud po TT3 míříme na planinu Lisa a pokračujeme přes několik osad, z nichž nejvýznamnější je Krivi Do. Po přibližně 15 km přijíždíme do skiareálu pod vrcholem Troglava (viz předchozí výlet). Tady se zastavujeme v chatě Planinarski dom Vranjak, kde doplňujeme energii i tekutiny. Následuje závěrečný úsek, kterým je nádherný sjezd (cca 15 km) po TT2 do Kolašinu, kde rovnou večeříme ve vyzkoušené kolibě Konoba. Protože se jedná o poslední den před odjezdem, nemůže chybět závěrečný večírek.

V sobotu již od rána prší, což nám zase až tak moc nevadí, protože máme v plánu pouze návštěvu kláštera Morača s kostelem Uspenja Presvete Bogorodice. Po návratu do Kolašinu obědváme a posléze se vydáváme na cestu domů. Poněkud nás rozladí dlouhé čekání na maďarsko-srbských hranicích, nicméně nakonec úspěšně přijíždíme do Brna.

A co říci závěrem? Jednalo se nádhernou cyklistickou dovolenou, která vyšla přesně podle plánu. Trasy byly tvořeny vyváženým mixem kratších i delších výletů; stejně tak se příjemně střídaly asfaltové úseky se šotolinou a nechybělo ani několik náročnějších terénních úseků. Poděkování patří nejen cyklistickému průvodci Jirkovi, ale také všem účastníkům (cyklistům i pěším) a v neposlední řadě oběma řidičům. Pokud byste se do námi navštívených pohoří chystali, můžeme jen vřele doporučit. Ovšem je zapotřebí mít na paměti, že se většinou nejedná o trasy pro sváteční cyklisty a je nutné mít něco natrénováno – ať už se jedná o fyzickou kondici, nebo o techniku jízdy v terénu. Délku jednotlivých výletů lze pochopitelně přizpůsobit, nicméně je dobré počítat se 40 až 80 kilometry. Běžně se pohybujete v nadmořské výšce kolem 2000 metrů, převýšení jednotlivých etap pak bývá kolem 1000 metrů, ale může být i dvojnásobné. Odměnou vám bude nádherná krajina, v níž jezdíte povětšinou téměř sami. Na mnohých místech potkáte horské chaty s občerstvením, ovšem nečekejte nic v krkonošském či šumavském stylu. Spíše se jedná o jednoduchá stavení, v nichž mají majitelé nějaké pití a studené jídlo, případně vám uvaří z vlastních zásob. Vše je tedy domácí, poctivé, čerstvé a výborné. A v neposlední řadě musím zmínit i skvělé místní obyvatele, kteří jsou k turistům velmi příjemní a ochotně jim vyjdou ve všem vstříc.

Salaš u osady Lazine – Krnja Jela